Ulrich Parzany - Chceme mít děti? (Výtah z přednášky v Náchodě, září 2010)

Chcete mít duchovní děti?

Základní otázka pro sbory, které jdou do evangelizačních akcí: Chcete děti? Proč? Celá rodina se s
příchodem dítěte změní. Je třeba přestavět byt, najít místo pro dítě, připravit se na noční vstávání. Stejné je to při znovuzrození. Duchovní děti jsou nemluvňata, a vyžadují změnu. Sbory však žádné změny nechtějí, protože se všichni cítí dobře tak, jak jsou. Mají ve sboru svoje známé tváře, známé písně, svoje zázemí. Pokud se však sbor nechce změnit s příchodem nových lidí, říká tím, že nechce žádné děti. Pokud se obrátí děti z věřících rodin, a nebo přicházejí věřící z jiných sborů (obvyklý jev - církevní turistika), není to evangelizace. Evangelizace znamená říci poselství o Ježíši a pozvat k Němu lidi. Lidé díky Boží milosti reagují na pozvání, obrátí se k Ježíši a prožijí nové narození a pak přicházejí do rodiny Boží - sboru. To je dnes problém, protože mnoho lidí se dnes zajímá o duchovní proudy (esoterika, podpora vlastního potenciálu), ale nezajímají se o společenství křesťanů. Takoví lidé musí vědět, že následování Krista znamená přidružení ke Kristovu tělu. Kristovo tělo není spolek sympatizantů, ale spolek zločinců, kteří byli beznadějně ztraceni a Pán Bůh je zachránil. Tito lidé jsou nyní k sobě připojeni zápěstí a ruka.
Evangelizační projekt je jako plození, těhotenství a porod. Je to krátká doba (kurz základů víry, evangelizační kemp, víkendový festival, dálkový kurz přes internet, sportovní evangelizační projekty). Každá věková generace a zájmová skupina musí mít oblast, ve které budou oslovitelní. Evangelizace není metoda, nýbrž obsah. ProChrist provedl průzkum reakce na pozvání ke Kristu. V roce 2009 reagovalo 56 tisíc lidí na evangelizační zvěst. Po jednom roce byl proveden průzkum s jednoznačnými výsledky: tam, kde pozvali nové lidi a začlenili je do stávajících sborových aktivit zůstalo 30% lidí. Tam,  kde zorganizovali zvláštní program zůstalo 90% lidí. Sbor, který se nemění, usmrcuje nově narození děti,   proto by neměl evangelizovat.
Podle evropského modelu je sbor místem, kde se lidé cítí dobře. To noví lidé přicházející do církve nechápou. Mají jiný hudební vkus, jiný styl oblékání, jinak přemýšlí. Noví lidé křičí do zaběhaných tradic sborů. Proto je otázka po duchovních dětem tak důležitá. Když si na ni odpovíme kladně, pak je třeba zamyslet se nad formou evangelizace. Formy se dají přirovnat ke krabici s různým nářadím. Je mnoho druhů nářadí a každé se hodí pro něco jiného. Pán Bůh nám dal množství různých metod, ale jen jednu cestu do nebe skrze Krista. Při metodách evangelizace je třeba být stejně flexibilní jako Pavel: “Všem jsem se stal vším, abych získal aspoň některé.” (1 Korintským 9:22) Překročil svůj stín, aby získal lidi, ale obsahově neměnil nic. Poukazuje na to i verš z listu Galatským 1:8: “Ale i kdybychom my nebo sám anděl z nebe přišel hlásat jiné evangelium než to, které jsme vám zvěstovali, budiž proklet!” Styly a formy jsou flexibilní, cesta je jen jedna. Jediné, co můžeme  zvěstovat je představit Ježíše a pozvat lidi k Němu. Zveme lidi k Tomu, koho známe. Žádáme je, nenutíme. Láska nemůže nutit, může pouze prosit.

Fantazie
Fantazie je dcera lásky. Když člověk miluje druhého, pořád přemýšlí, jak oslovit jeho srdce (metody). Když má někdo člověka rád, pak se ho snaží pochopit do hloubky a snaží se mu přiblížit Krista. Příklad matematika: vysvětlování matematiky 10-letému klukovi. Nerozumí vzorečkům na tabuli. Profesor musí nejprve rozumět dítěti a pak mu může vysvětlit něco z matematiky. Je-li profesor pyšný, řekne o něm, že je kluk hloupý. Ale když ho má rád, snaží se mu porozumět a pak vysvětluje matematiku na jeho úrovni. Milovat lidi znamená zjednodušit se, dělat to, co skutečně lidem slouží.

Hudba
Vždycky budou lidé, kteří projevují nadšení pro různé styly hudby, i ti, kteří určité styly hudby považují za hrozné. Příklad: Návnada musí chutnat rybám, ne rybáři. Někdy přemýšlíme opačně. Návnada musí chutnat nám a ne rybám. Dnes se všude vedou spory o hudbu. Otázka je, co poslouží hostům? Láska slouží druhým a ne sobě - 1. Kor. 13 - láska nehledá svůj prospěch.

Příběhy
Neexistuje jedna nejlepší forma evangelizace. Forma má být srozumitelná. Bible nepoužívá vykonstruované myšlenkové pochody. Bible používá příběhy. My se musíme dostat do příběhů. Bible je jeden velký příběh o tom, co Bůh dělá s člověkem a co člověk udělal s Bohem. Bible je tvrdá a plná protimluvů jako život sám, ale je také plná lásky. Je třeba vyprávět příběhy.

Pouliční evangelizace
Formy nesmí být trapné. Lidé mají předsudky o křesťanech, a proto je třeba vzbudit zvědavost. Vyprovokovat otázky. Ne do lidí jen bušit, ani ne anonymně rozdávat letáky. Kde kdo dnes rozdává letáky (restaurace, koncerty, divadla). Tyto věci končí v odpadkovém koši. Musíme si vydobýt právo být slyšen a vzbudit zvědavost.

Sbory, které mají z evangelizací užitek
Sbory, které od začátku vědí, že chtějí duchovní děti čerpají největší sílu z evangelizačních projektů.
1. Je dobré na evangelizace se připravovat jeden rok předem formou přípravy následných kurzů pro nové lidi.
2. Kdo rozvěsí pouze plakáty bude frustrován, protože kvůli plakátům nikdo nový do sboru
nepřijde. Když sbory pracují s ročním předstihem, mají čas vybudovat vztahy s lidmi, které chtějí
pozvat. Osobní pozvání se vztahem k pozvanému je rozhodující. Evangelizační shromáždění je
možno zorganizovat za 4 týdny, ale vztahy se buduje dlouhodobě.

Evangelizace a modlitba
Každý, kdo má na srdci evangelizaci by si měl napsat na kartičku 5 lidí a jeden rok se za ně modlit. Někteří budou oslovitelní, jiní ne. Ale pokud se lidé ve sboru modlí za jiné, budou je mít na srdci. Pak lidé přijdou a evangelizační projekt může mít svoji váhu. Bez sítě vztahů nemá evangelizace smysl. Někdy Pán Bůh udělá zázrak, ale normálně nečinnost nenese ovoce.
--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Výtah z přednášky Ulricha Parzanyho pronesené v Náchodě v rámci pastorální konference kazatelů CB
v září 2010. Zpracoval Jiří Chodura.

Ulrich Parzany - Evangelizace v postmoderní době (Výtah z přednášky v r. 2010)

Kázání v postmoderní době - přednáška Ulricha Parzanyho

Slovo postmoderní se používá často, ale nikdo neví, co znamená. Rozlišujeme pojmy: předmoderní, moderní, postmoderní.

Předmoderní – doba, kdy všichni lidé byli ovlivňování jedním světonázorem. Ve středověku byla celá Evropa křesťanská. Vláda určovala vše, i víru. Kdo to nerespektoval, neposlouchal, byl pronásledován. I socialismus byl předmoderní.

Moderní – toto období začalo asi před 300 lety. Jsou různé pravdy. Jsou křesťané, ateisté, jiná náboženství – dohadují se mezi sebou, co je pravda.

Postmoderní – toto období začalo před 35 lety. Pojem pochází původně z architektury. Má jeden typický znak – nevyplatí hádat se o pravdu. Univerzální pravda neexistuje. Každý má svou pravdu a nemůže ji nikomu vnucovat.

Vidím zde ale filozofický problém. Pokud žádná pravda není, pak ani toto dogma postmoderny není pravdou. Pokud má platit pro všechny – pak je postmoderna intelektuálně nekonsekventní.

Co to má společného s evangelizací?

Křesťané říkají: Ježíš je cesta, pravda, život – pro všechny.

Svět: Vy nám chcete vnutit svou pravdu.

Křesťané: Ne, my vás jen zveme.

Svět: Nevěříme. Před 300 lety jste měli moc a násilím jste nám víru vnucovali. Když budete mít moc znovu, uděláte to stejné.

Ve středověku museli poddaní věřit tomu, co král a dějiny křesťanství jsou spojeny s násilím. Takové klima se šíří internetem, televizí, všude.

Co to znamená pro evangelizaci?

Evangelizace je zvěstování evangelia těm, kdo v něj nevěří. Je jedno jakou metodou. Nejde jen o shromáždění!

Jak na to můžeme reagovat?

1/ Můžeme se stáhnout do privátní zóny. To postmoderna očekává.

Ty si věř, čemu chceš. Fajn. Ale pro mě to není. Já mám svou pravdu. Na této rovině máme s ostatními pokoj. A mnoho křesťanů je proti veřejné evangelizaci, aby měli pokoj s postmoderní společností.

Kdysi se lidé setkávali na tržišti, dnes jsou takovým tržištěm média. Ale když jdeme do médií, vzniká dojem – „chcete nám vnutit svou pravdu“. To my nechceme a tak raději na veřejnosti nevystupujeme. Evangelium je sice osobní zprávou, ale také veřejnou záležitostí! Ježíš zjevuje stvořitele, vykupitele – to není soukromá věc. On stvořil všechny, ne jen věřící. Vše se děje v něm a skrze něj. Zvěstování je tedy VŽDY veřejným poselstvím.

Pokud to zůstane jen na soukromé víře, děláme z Ježíše talisman. Jiní mají kameny, karty, hvězdy, horoskopy a Ježíš Kristus je jen jedním z mnoha talismanů, ve který lidé věří.

Diktatura dovolovala věřit – ale jen v kostele, ne na veřejnosti. Nesmíte do kulturních domů, na stadiony atd. V Číně se o to pokoušeli a dnes nerostou sbory nikde jinde tak rychle, jako tam. My svobodu máme, smíme na veřejnost, ale vzdáváme se toho dobrovolně. Postmoderna dokázala stáhnout evangelium do soukromé sféry ne útlakem ale svody. Svody jsou účinnější, než útlak. Toto se děje v Evropě. V mnoha sborech nejsou veřejné evangelizace.

Skutky apoštolské – Evangelium bylo zvěstováno veřejně, došlo ke konfliktům, zatčení. Pavel říká: my ale nemůžeme přestat. Křesťané se shromažďovali doma denně, ale chodili i do chrámu, kde se setkávaly tisíce lidí. Bylo jim vyhrožováno, byli biti ale řekli: musíme poslouchat více Boha, než lidi. Modlili se a šli znovu. Důsledkem bylo ukamenování Štěpána, ale oni šli znovu.

Tehdy křesťané neměli politický vliv, ale žili svatý život a veřejně zvěstovali evangelium. Dnes je tomu opačně. Křesťané se přizpůsobují, o čemž svědčí rozvody,… Jsou pro ně důležité peníze. Životní styl křesťanů je podobný životu nevěřících.

Setkání, bohoslužby jsou uzavřené akce. Křesťané zpívají písně, které se líbí jim. Hádají se o hudební styl a nevědí, jak přemýšlejí nekřesťané. Zaměstnáváme se jen sami sebou a nemáme sílu jít navenek. Co dělat? Není to buď a nebo. Evangelizace je osobní i veřejná!

Osobně – to je základ. Začátek jsou osobní vztahy. Plakáty jsou jen informace, ale není to pozvánka. Pozvání je výhradně osobní. Je dobré, když sbory drží pohromadě, ale potřebují mít vztahy s okolím. V každém sboru vidíme lidi s mobily, v každém okamžiku můžeme navázat kontakty, komunikaci. Ještě nikdy lidé neměli tolik možností a prostředků jako my. Nemáme žádné výmluvy, ospravedlnění.

Musíme lidi přesvědčit, že jim nic nenutíme. A proč bychom to dělali. Evangelium vytváří svobodu. My prosíme, nechte se smířit s Bohem. To je základ – prosit. Evangelium nemá nic společného s nátlakem. Výsledek nátlaku v minulosti je, že dnes většina Evropy nevěří v Krista. My prosíme a ten, kdo prosí, může být odmítnut. I bohatý mládenec odešel od Ježíše rozčílen a Ježíš jej nechal jít. My jsme příliš hrdí, abychom snesli, že naše prosba je odmítnuta. Ježíš to vydržel. Láska prosí a riskuje, že bude odmítnuta. Když budete sdělovat evangelium nekřesťanům, budete zažívat odmítnutí často. Prosba musí zůstat základní formou evangelizace! Tuto lásku nechceme vyjadřovat jen slovy, ale musíme ji podtrhnout činy. Existuje tisíce lidí, a když začnou vyprávět, jak přišli ke Kristu, nebudou ani dva příběhy stejné. Ježíš je zachránce, ale forem jak projevit lásku je mnoho. Pavel říká: spasení je jen a pouze v Kristu. Ale všem jsem se stal vším, abych alespoň některé zachránil. Byl flexibilní, přizpůsobil se židům i pohanům, aby je mohl získat.

Dnes je to opačně. Dnes jsme flexibilní v obsahu. Vstal Kristus skutečně? Skutečně byl vzat do nebe? Skutečně přijde znovu? Jak tomu rozumět? Je třeba o tom diskutovat. Boží soud nastane, ať tomu lidé věří nebo ne. My přece nechceme dělat obchody, tím, že zamlčíme pravdu.

Pokud jde o formy, tam jsme fundamentalisté. V mém sboru musí každou bohoslužbu znít aspoň 25 minut varhany! Kázání v Německu trvá asi 12 min. O varhanách v Bibli není nic. Když už chceme být věrni Bibli, měli bychom mít strunné nástroje, o těch Bible píše. Nástroje nemají s vírou nic společného! Jako mládežnický pastor jsem snášel všechny formy hudby. Sám si rád poslechnu Mozarta, ale jiným ho nenutím. Nechci je obrátit k Mozartovi nebo varhanám, ale ke Kristu!

Musíme se rozhodnout, zda chceme věřit Slovu Božímu nebo se chceme držet své tradice a formy. Formy se nám nemusí líbit, ale musí být mostem k lidem, kteří Boha neznají. Mladí mají mnoho skvělých nápadů. Staří by se měli modlit o mladé a také vytáhnout ze svých peněženek peníze. Staří mají peníze, které mladí nemají. Starý člověk přivede mladého k Bohu jen těžko, tady je jeho možnost. Bůh chce, aby byli spaseni všichni.

----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Výtah z přednášky Ulricha Parzanyho pronesené v  rámci návštěvy České republiky v září 2010. Zpracovala PavlínaLisztwanová.